Labyrint života

Vstoupil jsem do labyrintu.

Jsou zde hrubě drolící se hnědé a černé cihly.

Hutný zemitý pach, všudypřítomný – cítím hlínu.

Dotknul jsem se jedné ze zdí -

a když vzhlédnu, vidím hvězdy.

Jsou zde stezky, které končí v doménách chaosu, stezky, které vedou směrem do hor osamocení nebo do tlamy hadího draka.

Jsou zde bílé stezky, které vedou vakuem duší, ve kterých se člověk dusí.

Některé stezky končí propastnou temnotou.

V některých temnotách je osamoceně žhnoucí ohniště, v jiných je pradávný ještěr.

Pokud do této temnoty spadneš, a nemáš vyvinutý ochranný aspekt svojí duše (možná ve formě fyzického artefaktu), zemřeš nebo se nebude možné už nikdy vrátit. Tvoji mrtvou duši sežere pradávný ještěr. Pokud máš artefakt a přežiješ díky němu pád, můžeš se upálit ve žhnoucím ohništi a vrátit se zpět. Pro některé je tu ještě jedna možnost. Má zde kořeny strom duše. Prostupuje skrz temnotu až do horských výšin, kmen obepnut břečťanem. Můžeš do něj vstoupit a stát se jím.

Jsou zde stezky plné zrcadel, které zobrazují jenom tvoji temnotu. Postavy, co tě pronásledují kamkoliv jdeš. V těchto zrcadlech si povšimneš, že za sebou celou dobu táhneš mrtvolu. Proč ji nezdvihneš a nenakrmíš se z té bohaté krmě rašeliny? Ucelíš se.

Na konci chodby je zrcadlo, individuální pro každého příchozího. Vidíš v něm svoje temné já, ale nedostaneš se dál. Můžeš se pokusit proskočit skrz. Pokud nejsi připravený na tíhu temnoty, upadneš v šílenství. Pokud však jsi připraven, a proskočíš, pořežou tě střepy. Téměř tě zabijí, ale temnota ti uzdraví vzniknuvší rány. Tímto krokem musíš projít, dříve nebo později.

Jsou zde místnosti, kde se odehrává maškarní ples. Všemožné existence zde nosí masku a někteří tančí. Někteří se snaží zapůsobit na ostatní, ze strachu, že by jiní viděli, kdo jsou pod maskou. Neví však, že v opravdovém labyrintu, na cestě ke Středu, je jejich maska bude pálit a nebudou schopni ji nosit. Proto přetrvávají v tomhle bezpečném hnízdě, nikdy nezakusíc napětí reálného labyrintu. Spokojili se s povrchními druhy a jejich maskami. Nemají žádný zájem vidět pod masku ostatních, protože by tak museli nejprve čelit vlastní přirozenosti. Bojí se ukázat svoji pravou tvář. Bojí se odhalit svoji vnitřní prázdnotu. Někteří z nich se ji snaží zaplnit smyslnými požitky, někteří přemírou vína, nevědíc, že prázdnotu jim pomůže zaplnit jen a pouze plynoucí energie.

Na cestě labyrintem je možné potkat poustevníky, běžce, milenky a malíře. Nějací z nich chodí přímo po dělící zdi, která často rozděluje dvě protilehlé oblasti – v jedné oblasti může být doména tarantulí, a v druhé oblasti zahrada jabloní se zralými plody. Na tváři těchto balancujících existencí je výhradně úsměv, nechávají sebou totiž proudit plynoucí energii přítomnou na vrcholu těchto zdí.

Jsou zde i stezky, které jsou obklopeny bílými pracovnami plnými sedících. Všichni sedící jsou nitkami připoutání k zařízení a vysílají do něj svoji energii. V zařízení se manifestuje jejich vnitřní řád. Některé z nich to stimuluje, a myslí si proto, že jsou spokojení. Cítí se spokojení, ale kdokoliv okolo nich procházející jasně vidí a cítí, že opravdu šťastní nejsou. Jen se šťastní cítí.

Pokud by si procházející poustevník sedl na jednu z židlí a napojil se do tohoto procesu ve snaze zakusit jejich fetiš, nitky vláken by jej začaly rdousit a brát mu energii násilím. Nebylo by zde nic stimulujícího, pouze utrpení a zmar.

Pokud by si kreativec nebo hlasatel, který je zvyklý na doménu chaosu, sednul na tuto židli, nitky by pronikly až do jeho duše a začaly ji obalovat, špinit, rozštěpovat, pokrucovat a ničit.

Všechna tato zařízení mají výstupní portály, ze kterých padá falešné zlato – kolik zlata vypadne záleží jen na tom, jak dlouho u něj vydržíš sedět.

Pokud cestující kreativec zabloudí do těchto končin zmaru, musí si co nejrychleji povšimnout, jaká je realita situace. Pokud tak neučiní, vlákna mu mohou skrz duši proniknout až do vnitřního plamene krmícího vnitřní dítě, a oba zardousit.

Někteří kreativci byli mylně přesvědčeni jinými existencemi, kterým důvěřovali, že nechat do sebe proniknout tyto nitky je správná cesta. Někdy je přesvědčili jejich vlastní rodiče.

V labyrintu se vyskytují i obři, čarodějové a králové.

Potkal jsem běžce, který si myslel že je cestovatel. Myslel, že čím větší část labyrintu prozkoumá, tím snadnější pro něj bude zbytek cesty. Nalhal si, že před ničím neutíká, že jen cestuje, aby poznal svět.

Obři hází do labyrintu obrovské ohnivé kameny zodpovědnosti. Běžec se naučil skrz svoji mrštnost se jim vyhýbat, a když utekl mimo dosah kamenů zodpovědnosti, přesvědčil sám sebe, že je cestovatel.

Netuší však, že postupně vyčerpáním zeslábne a umře na straně cesty, v jámě zapomnění a samoty. Nikdy nepocítí plynoucí energii.

Jsou zde králové. Vnitřně cítí, že je životně důležité, aby byli silní. Kdyby se vydali na špatnou cestu, musí být připraveni na to, že je osud může zavést do domény draků. Pokud nebudou dostatečně silní, aby drakovi probodli tlamu, a tak ho překonali, zahynou.

Proto vědomě vstupovali pod dráhu kamenů zodpovědnosti. Nejprve však vystoupili na hranice protilehlých oblastí, aby měli větší rozhled a načerpali proudící energii v těchto místech přítomnou, a následně se vydali do oblastí s dětskými obry, házejícími jen malé kameny. V letu tyto kameny díky načerpané energii byli schopni rozbít a stali se tak silnějšími.

Během svojí cesty vyhledávají čím dál větší obry, a tak větší kameny, až do té doby, kdy ví, že jsou dostatečně silní na skolení draka.

Naštěstí je labyrint přející těm, kdo ochutnali proudící energii, a předhazuje budoucím králům do cesty pouze draky, které je můžou jen popálit, a ne sežehnout na popel.

Kdyby se tak však stalo, a nebo by na cestu s drakem zabloudil poustevník nebo dítě, popel se propadne do temnoty, pradávný ještěr ho sežere a transformuje na proudící energii labyrintu.

V labyrintu se můžeš setkat s kašparem. Bude se vysmívat tvému postupu a bude se ti smát, i když budeš šplhat na zdi, na jejichž vrcholu víš, že je proudící energie a ukáže ti směr ke Středu. Kašparovi však do tváře zarostla maškarní maska, a zapomněl, kdo opravdu byl.

Na zdech můžeš vidět obrazy kreativců. Můžeš vidět jejich písmo, vyryté do země a zdí okolo. Na jistých křižovatkách jsou sochy, co vytesali, které ukazují směr. Kašpar s nimi může pootočit, dávej proto pozor. Obrazy a písma ti můžou ukázat, jaké jsou končiny, které jsi ještě nenavštívil, nebo jsi ani nevěděl, že je navštívit můžeš. Někteří kreativci se vrátili z temnoty a popsali, co tam viděli. Po vstřebání jejich vizí se zbavíš strachu z neznáma a tvůj krok labyrintem bude obojí jistější a rychlejší.

Může se ti stát, že nalezneš dalekohled. Někteří si dalekohledu nikdy nevšimnou nebo upřednostňují slepotu. Dalekohledem můžeš dohlédnout do výšin hor osamocení, a uvidíš tam poustevníka, šamana, jak vědoucně shlíží na labyrint pod ním. Sedí pod stromem, mezi obsidiánovými, břečťanem porostlými, kameny. Můžeš se tou cestou vydat, proudící energie je zde všudypřítomná. Šaman zde pozná samostatnost – dokáže probudit energii v sobě. Počítej však s tím, že ostatní nemají takové odhodlání. Projeví se jejich vnitřní kašpar a budou se vysmívat. Někteří tě budou nenávidět a pohrdat tebou, protože se vždy tou cestou chtěli vydat, ale uvízli v labyrintu. Někteří tě budou podporovat, protože viděli, co je na vrcholu hory. Někteří dokonce byli na vrcholu a vrátili se zpět do labyrintu, jelikož ho ale viděli z vrchu, ví přesně jak se v něm navigovat.

Dávej pozor, ať neotevřeš doménu tarantulí. Pokud se necháš kousnout, transformuješ se do jedné z nich. Pokud bys náhodou byl imunní vůči jejich jedu, postupně z tvé bytosti ukousnou vše, až zbude jen neškodná schránka. Naštěstí doménu tarantulí střeží dravci, vychovaní králi, a tak jsou tarantule nuceny zůstat ve své doméně a neotravovat okolí.

Po cestě můžeš potkat milence nebo milenku. Pokud jsi ale ještě nezabil draka, není pravděpodobné, že s tebou zůstane. A pokud s tebou zůstane i přesto, měj se na pozoru – možná je to jen převlečená čarodějnice, krmící se vnitřním plamenem a vnitřním dítětem. Čarodějnice ti nikdy neukáže svoji pravou tvář. Aby jsi rozpoznal čarodějnici, musíš se nejprve nechat jednou otrávit. Jakmile začne tvoje vnitřní dítě skomírat a tvůj plamen pohasínat, milenka možná není tím, čím se zdá.

Jsou ovšem místa, kde se čarodějnice zjeví ve své opravdové podobě. Jejím přáním je totiž najít si čaroděje. Jakmile tak učiní, promění se a její hlad po dětech utichne.

Některé milenky jsou chorobně posedlé. Cítí energii pouze při styku a myslí si, že je dovede do Středu. Hledají tak plno bojovníků, kteří žhnou plamenem. Pokud se tito dva setkají, uvíznou ve smyčce a chorobné posedlosti již nebude dostačovat energie bojovníkova. Milenka si vyvine chuť na dítě bojovníka, a stane se čarodějnicí.

Pokud jsi skolil draka a vrátil se z vrcholu hory, a víš, jak vyšplhat v labyrintu na zeď s proudící energií a bezpečně se vrátit zpátky, milenka se promění v matku. Ale vaše dítě bude zdravé pouze tehdy, pokud jste oba citliví na stejnou energii. Citlivost na energii se mění podle zkušeností nabytých o labyrintu. A váš potomek bude obsahovat veškeré neskolené démony vás dvou. Pokud jsi neprošel místem temných zrcadel a milenka také ne, veškerá linie potomků bude opakovat vaši životní cestu, dokud neprojdou vlastním temným zrcadlem.


V labyrintu jsou i bojovníci. Mají podobnou cestu jako králové, čelí obrům a dravcům, protože potřebují bojovat. Při bloudění jsou nuceni bojovat sami se sebou. Jakmile se vyskytne příležitost bojovat s někým jiným, chopí se jí. Potřebují vyhrávat, jelikož tak pocítí kousek Středu a plynoucí energie. Kvůli své těžké zbroji nedokážou vyšplhat na dělící zdi a neví, kudy se jde do Středu. Kdyby však přestal bojovat, zjistil by, že ho proudící energie může dovést přímo do Středu.

Občas potkáš hlasatele. Neposlouchá ostatní, jde svojí cestou a dí svoji pravdu. Prošel velkou část bludiště, viděl vrcholky hor osamocení a napůl horské cesty došel. Strachem byl nucen vrátit se zpět. Většinu cesty utíká, jako běžec, a zastaví se pouze pokud je zde někdo, kdo je ochoten poslouchat. Považuje se za poustevníka, kreativce, čaroděje a cestovatele naráz. Je rozpolcen. Před zrcadlem temnoty se zastavil, ví, že by ho zahubila. Pokud budeš pozorovat jeho cestu, zjistíš, že něco hledá. Občas se mu stane, že vyšplhá na dělící zdi, a zakusí tak plynoucí energii. Nikdy však nezůstane na jednom místě příliš dlouho. Bojí se, co by se mohlo stát, jelikož není vyvinut ani v jednom směru. Nikdy nic nedokončil. Vše dělá napůl. Mysl má rozpolcenou a kosti jako sklo. Nitky z bíle místnosti mu obemkly duši a zardousily jeho plamen. Hlásáním se snaží této vnitřní špíny zbavit, aby se znovu rozhořel. Pokud ho potkáš, nebude tě poslouchat. Nechej ho jít cestou osamocení – dostihne ho stejný osud, jako běžce. Osamocený v jámě. Zakrytý stínem.

Zná však podstatu maškarních bálů a vlastní falešného zlata. Ví, že ho jen zatěžkává, proto ho zahazuje. Na zdi píše svoji pravdu – je to však černá pravda a on volí černé cihly, na kterých není vidět. I když je černá, tak mu uděluje stav plynutí.

Někteří hlasatelé mluví o smrti jako cestě z bludiště. Říkají, že cesta ke Středu neexistuje a že plynoucí energie je lež. Říkají, že není pradávného ještěra. Říkají, že potomci jsou jen přítěž a zbytečnost. Můžeš jim uvěřit, a nebo jít dál a najít svoji pravdu.

Můžeš potkat i rebela. Ten naráží hlavou do zdi, aby ji zboural. Doufá, že na druhé straně bude Střed. Už se mu povedlo probourat několik zdí, ale nevšiml si, že vždy jdou místo bouraní obejít. Pokud se rebel dostane na maškarní bál, začne násilně všem strhávat masky. Když ho potkáš, naučí tě jak přeskakovat zdi, co přeskočit jdou. Dá ti i nádobu s barvou, kterou můžeš značit cestu pro ostatní nebo ničit nápisy na zdích.

V bílém hábitu uvidíš vědce, jak zkoumá zeď. Kladívkem rozbíjí jednotlivé kameny na poloviny, a stále menší části. Nevidí však, že tuto činnost bude dělat donekonečna. Nikdy neuvidí bludiště z vrchu, vždy bude vidět jen miniaturní část. Bude odvozovat a dedukovat teorie o podstatě bludiště a když mu řekneš o pradávném ještěrovi, vysměje se ti. Teprve když pocítí plynoucí energii, a začne zkoumat ji, může se stát poustevníkem nebo čarodějem. Někteří z nich jsou na energii tak citliví, že odhodí kladívko a plynoucí energie z nich udělá šamana.

Dávej však veliký pozor, když narazíš na vraha. Byl nejprve poustevník, co se pokusil proskočit zrcadlem temnoty. Skok ho nezabil, ale temnota ho pohltila. Nikdy nebudeš vědět, jestli je to vrah – naučil se napodobit ostatní. Dej si s ním pár sklenek vína - jeho temnota se chvilkově zjeví, a ty budeš mít šanci utéct. Někteří nejsou pohlceni temnotou, ale touhou po chuti dětí. Pokud jsi nepřistoupil ke svému vnitřnímu vrahovi, nebo nevšiml si temnoty vrahovy, nepoznáš, kdy tě pouze mámí ve snaze ulovit tvoje vnitřní dítě.

Jsou zde knihomolové. Zavřeni v místnosti. Mají bílou kůži. Prošli velkou část bludiště a nápisy na zdech zanesli do knih. Snaží se najít cestu do Středu a pocítit energii plynutí, ale bez projití bludištěm. Čtou o cestách ostatních, ale cestovat se bojí. Setkání s temnotou by je zabilo. Čím dříve si uvědomí, že potřebují používat svoje tělo, nejenom svoji mysl, tím dříve se do Středu dostanou.

A pak je tu jeden. Jeden, ten proskočil zrcadlem, čelil těm největším obrům a jejich kamenům zodpovědnosti, skolil draka a vrátil se z vrcholku hory. Mluví, jen když musí a cítí. Přistoupil také ke svému vnitřnímu vrahovi. Ví, jak pečovat o svoje vnitřní dítě a krmit svůj plamen.

Neustále cítí proud energie, ale nenalezl cestu do Středu.

Cestu do středu naleznout nelze.

Jeden se Středem stal a naplnil tak Středem předurčený osud. Stal se Sebou.

Pokud Jeden zvolí, milenka se stane matkou.

Pokud Jeden zvolí, stane se sám otcem.

Pokud Jeden zvolí, ze dvou budou tři.

Třetí bude kráčet ve stejných šlépějích a stane se též Jedním.

Třetího nakrmí ze zahrady jabloní. Naučí ho jak rozpoznat a bránit se nebezpečím labyrintu a chodit po správných cestách. Propůjčí mu svoji energii, a Třetí se stane tím, co mu Střed předurčil.

Jeden využívá proudící energii k tvoření.

Je. Zná. Cítí. Vidí. Činí. Tvoří. Brání. Volí. Drží. Ví. Chrání. Dí. Vtipkuje. Miluje.

Cestuje po bludišti bez nebezpečenství, plynoucí energie ho všude doprovází.

Jedná bez zasahování.

Poučuje beze slov.

Činí pro druhé.

Na ničem neulpívá.

Dává a tím dostává.

Nikdy neškodí - a svým jednáním prospívá.

  • Autor: Jan Jileček

Published under  on .

Jileček

Jsem Ing. Jan Jileček, nezávislý herní vývojář. Ve volném čase se zabývám hlavně analytickou psychologií, mytologií, fytoterapií, čtu a píšu dystopii, fotím, tvořím videa a kurzy. Píšu i na další publishing portály jako medium.com a create-it.cz. V roce 2020 jsem režíroval film Button Pusher a vydal indie hru Jung's Labyrinth.. V roce 2017 jsem zmapoval metodu pro léčbu dermatografické urtikarie. Pracoval jsem jako sysadmin a webdev.