Výbor z Hovorů k sobě Marka Aurelia

Kniha třetí

Není třeba dbát mínění všech lidí, nýbrž jenom těch, kteří žijí ve shodě s přírodou. (4)

A hleď si osvojit jasnou mysl a nezávislost jak na pomoci vnější, tak i na onom klidu, který by ti mohli zajistit jiní. Zkrátka: stůj sám zpříma, nikoli zpřimován! (5)

Neboť toto všechno, i když ti jenom nakrátko zalahodí, rázem tě přemůže a s sebou strhne. (6)

Přidržuj se tedy těchto několika zásad a všemu ostatnímu dej výhost! Také měj na paměti, ještě to, že každý prožívá jen přítomnost - tento okamžik: všechny ostatní chvíle jsou dílem prožity, dílem v neznámu. Nepatrná je tedy doba, kterou každý žije, nepatrný je kousek země, kde žije, nepatrná je i sebedelší posmrtná sláva šířená pouhou posloupností lidiček, kteří co nevidět také zemřou a kteří neznají ani sebe samé, natož někoho dávno a dávno zemřelého. (10)

Kniha čtvrtá

Pak se tedy zamysli nad zásadou, že rozumné bytosti jsou zde kvůli sobě navzájem. (3)

..zaprvé, že věci se nedotýkají duše, nýbrž trvají mimo ni v nehybném klidu, a že každé tvé znepokojení vyvěrá toliko z představy v tobě; zadruhé, že všechno to, co tu vidíš, se co nevidět přemění a pak už nebude; a kolik všelijakých přeměn jsi už sám zažil, měj stále na mysli! Vesmír - přeměna; život - představa. (3)

Kolik volného času získává ten, kdo se nestará o to, co mluví, dělá nebo zamýšlí jeho bližní, nýbrž usiluje, aby právě to, co činí sám, bylo spravedlivé a bohulibé nebo vůbec dobré. Neohlížej se po černých povahách kolem sebe, a raději zaměř přímo k cíli své dráhy a nerozptyluj se! (18)

Neustále si všímej, jak se všechno děje přeměnou, a uvykej myšlence, že vesmírná příroda nic nemiluje tak jako přeměňování toho, co je, a vytváření něčeho nového - podobného. Neboť všechno co je, je jistou měrou zárodek toho, co z něho bude. Ty však pokládáš za zárodek jenom to, co se vkládá v lůno zemské nebo ženské; ale to je příliš dětinské. (36)

Vždycky se ubírej cestou nejkratší; a nejkratší cesta vede ve shodě s přírodou, čímž pak všechny tvé řeči i skutky jsou zároveň ve shodě se zdravým rozumem. Takové předsevzetí tě zbavuje svízelů, váhavosti, všelijakých ohledů a pokrytectví. (51)

Kniha pátá

Tvé bystrosti se nemohou lidé obdivovat. Co na tom! Ale je mnoho jiného, o čem nemůžeš říci: Není mi to přírodou dáno. Osvědčuj tedy ony vlastnosti, které jsou naprosto ve tvé moci – upřímnost, čestnost, trpělivost v nesnázích, zdrženlivost v požitcích, spokojenost s osudem, nenáročnost, shovívavost, nezávislost myšlení, přirozenou prostotu, uvážlivost a šlechetnost! Nepozoruješ, kolik ctností jsi už mohl osvědčit, pro které nemáš výmluvu na nedostatek přirozených vloh a způsobilosti? A přesto svévolně dále setrváváš ve své špatnosti? Či snad jsi nucen nedostatkem přirozeného nadání k tomu, abys na svůj osud reptal, skrblil, pochleboval jiným, sváděl vinu na své tělo, lichotil a vychloubal se a tolikerým neklidem se ve své duši zmítal? Ví bůh, že ne! Vždyť už dávno ses mohl zprostit těchto vad, ledaže by na tom opravdu měla vinu tvá přílišná těžkopádnost a nechápavost. Ale i v tom je nutno se cvičit, a ne svou omezenost přehlížet nebo si v ní dokonce libovat. (5)

Neboť by bylo komolením vesmírné celistvosti, kdybys odlučoval i sebemenší dílek z nepřetržitého pásma jak částí, tak i příčin; ale v mezích svých sil jej odlučuješ, kdykoliv na svůj osud reptáš a do jisté míry se pokoušíš ho odvrátit. (8)

Naopak, je třeba s odevzdanou myslí hledět vstříc přirozenému rozkladu a také nereptat na jeho otálení, nýbrž hledat uklidnění jenom v těchto zásadách: zaprvé, že se mi nic nemůže přihodit, co by nebylo ve shodě s vesmírnou přírodou, a zadruhé, že je v mé moci, abych nic nečinil proti svému bohu a daimónu. Neboť vůbec nikdo mě nemůže přinutit, abych jeho nedbal. (10)

K čemupak právě teď užívám své duše? – Takto se ptej při každé příležitosti sebe sama a zkoumej, co se právě nyní děje v oné tvé části, které se říká »vůdčí«, a čí tedy duši teď máš. Snad ne duši děcka? Či chlapce, či slabé ženy? Či dokonce tyrana, zvířete nebo šelmy? (11) (pozn. red.: archetypy a Bytostné Já)

Měj v úctě to, co je ve vesmíru nejmocnější; to je ona moc, která všeho podle své vůle užívá a všechno spravuje. Ale stejně měj v úctě to, co je nejmocnější v tobě, neboť to je stejnorodé s oním. A to je ona část tvé bytosti, která všeho ostatního podle své vůle užívá a řídí tvůj život. (21)

Často si uvědomuj chvatnost míjení a mizení věcí i událostí! Neboť podstata věcí je jako proud v nepřetržitém toku a jejich činnosti podléhají ustavičným přeměnám a jejich příčiny myriádám obratů, bezmála nic tu není stálého. A těsně u nás – nekonečná propast minulosti a bezedný jícen budoucnosti, v němž se ztrácí všechno. Což tedy není pošetilý ten, kdo se v takovém světě nadýmá nebo se pachtí nebo na něj naříká, jako by ho měl trápit bůhvíjak dlouho? (23)

Kniha šestá

Jestliže si představujeme nad upraveným masem nebo jinými pokrmy, že toto je mrtvola ryby, ono mrtvola ptáka nebo vepře; nebo zase nad falernským vínem, že tohle je trocha šťávy z vinného hroznu; nebo nad purpurovým oděvem, že to je ovčí vlna, napuštěná krví purpurového plže – tedy představy, jako jsou tyto, se dotýkají samého jádra věcí a pronikají jejich podstatou, takže vidíme, jaké ve skutečnosti jsou. A právě tak si máme počínat v celém životě a věcem, které se v naše představy příliš svůdně vemlouvají, máme snímat masku, uvědomovat si jejich bezcennost a zbavovat je hezkého zevnějšku, jakým se honosí. Neboť klamná představa je nebezpečný podvodník, a právě tehdy, když se domníváš, že se obíráš věcmi obzvláště důležitými, býváš obzvláště podváděn. (13)

Jestliže mi někdo dovede přesvědčivě dokázat, že nesprávně soudím nebo jednám, milerád své mínění změním; neboť hledám pravdu, kterou ještě nikdy nikdo škodu neutrpěl. Škodu mívá leda ten, kdo setrvává ve svém klamu a nevědomosti. (21)

Ustavičně měj na mysli lidi všeho stavu i všech povolání a všelijakých národností, kteří už zemřeli, a dospěješ k nedávno zemřelým Filistiónovi, Foibovi a Origaniónovi. A potom postupuj k ostatním skupinám! Musíme se odstěhovat právě tam, kam nás předešlo tolik mohutných řečníků, tolik ctihodných filozofů, jako Hérakleitos, Pýthagorás a Sókratés, tolik pravěkých héroů i tolik pozdějších vojevůdců a tyranů. A kromě nich Eudoxos, Hipparchos a Archimédés a jiní duchové bystří, ušlechtilí, přičinliví, všestranní a sebevědomí, ba i uštěpační tupitelé vratkosti a dočasnosti lidského života, jako byl Menippos a jiní podobní. O těchto všech měj na mysli, že jsou dávno ti tam! A je v tom něco pro ně hrozného? A cožpak pro ony, které neznáme už ani jménem? Jen jediné tedy má opravdovou cenu: prožít celý život v pravdě, spravedlnosti a shovívavosti i ke lhářům a nespravedlivým. (47)

Kniha sedmá

Malicherný shon po okázalostech, divadelní hry, stáda bravu a skotu, šermířské zápasy, kůstka hozená psíkům, ždibec rozdrobený do nádrže rybám, zápolení mravenců s břemenem, pobíhání vyplašených myšek, pohyby loutek na drátech – vše jedné ceny! Je tedy nutné stát uprostřed toho shovívavě a bez vypínání, ale také si být vědom, že každý má takovou cenu, jakou cenu má to, oč usiluje. (3)

Stačí můj rozum na tento úkol či ne? Jestliže stačí, pak ho užívám na jeho provedení jako nástroje, jímž mě vybavila vesmírná příroda; pakli nestačí, buď postoupím úkol tomu, kdo ho dovede vykonat lépe, není-li mou přímou povinností, anebo ho konám, jak dovedu, ještě s přispěním někoho jiného, jenž podporován mým rozumem, může pak provést čin obecnému blahu právě teď příhodný a prospěšný. Neboť každý skutek, ať už ho konám sám, nebo s přispěním jiného, má směřovat jen k tomu, co je prospěšné a přiměřené obecnému dobru. (5)

Ten smysl, jaký mají u jednotných organismů tělesné údy, mají také rozumné bytosti, i když jsou od sebe odděleny: jsou určeny k jakési jednotné součinnosti. Toto si ještě lépe uvědomíš, budeš-li si v duchu často říkat: jsem úd v soustavě rozumných bytostí. Jestli však budeš říkat, že jsi jen »část« celku, pak stále ještě lidi nemiluješ ze srdce, stále tě ještě netěší prokazovat dobrodiní jen pro dobrodiní; jestliže to děláš jako pouhou povinnost, pak to ještě neděláš z přesvědčení, že tím činíš dobře sobě samému. (13)

Ještě chvíli, a zapomeneš na všechno; ještě chvíli, a všichni zapomenou na tebe. (21)

Hněvivý výraz obličeje je zcela proti přírodě. Veselí na tvé tváři často odumře a nakonec úplně vyhasne, takže je vůbec nebudeš moci probudit. Právě proto se pokus pochopit, že hněv je proti zdravému rozumu. Vždyť vymizí-li v nás povědomí, že chybujeme, jaký důvod k životu nám ještě zbude? (24)

Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. Však proto také je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvidíš? (49)

Ať si je leckdo lepší zápasník, jen když není k lidem laskavější, skromnější, v jakýkoli osud odevzdanější nebo k pokleskům svých bližních shovívavější nežli ty! (52)

Zbytek života, jenž ti byl udělen, musíš podle zákonů přírody až do jeho konce prožívat tak, jako bys měl žít jen k tomuto okamžiku a právě v této chvíli zemřít. (56)

Umění žít má více podobného se zápasnickým než s tanečním, totiž v tom smyslu, že musíš stát pohotově a ne kolísavě tváří v tvář úderům i nepředvídaným. (61)

Každý den prožívat, jako by byl tvůj poslední, bez prudkých vzruchů, bez otupělosti a bez přetvářky – to je znak dokonalé povahy. (69)

Nikdo nelituje námahy jednat ve svůj prospěch. Prospěšná však je činnost, která je ve shodě s přírodou; nelituj tedy námahy jednat ve svůj prospěch tím, že prospíváš jiným. (74)

Kniha osmá

Ať se setkáš s kýmkoliv, hned si polož otázku: jaké asi zásady o dobru a zlu má tento člověk? Má-li totiž o rozkoši a bolesti a jejich příčinách, o slávě a neslávě, o smrti a životě takové a takové zásady, pak se mi nebude zdát podivné nebo zvláštní, jedná-li právě tak a tak, a budu mít na paměti, že takto jednat musí. (14)

Pamatuj, že tak jako by bylo hanba žasnout nad tím, že fíkovník plodí fíky, stejně by bylo hanba žasnout, že vesmír »plodí« ten a ten osud, jehož zárodky se oplodnil. Také pro lékaře by bylo hanba, kdyby se divil, že kdosi dostal zimnici, a pro kormidelníka zase, že se obrátil vítr. (15)

Vyhlazuj klamné představy a stále si v duchu říkej: Nyní je v mé moci, aby v této duši nebyla žádná špatnost ani žádostivost a vůbec žádný zmatek. Nuže, vidím všechno takové, jaké vskutku je, a užívám každé věci přiměřeně její ceně. Bud pamětliv této moci, kterou tě vybavila příroda! (29)

Augustův dvůr, jeho manželka, dcera, jeho potomci předkové, jeho sestra Agrippa, jeho příbuzní, služebnictvo, přátelé, Arius, Maecenas, lékaři, kněží, celý dvůr – vymřeli. Potom postupuj dále, ale ne už k smrti jednotlivců, nýbrž k jiným zánikům, jako např. ke zkáze Pompejí. Také se zamysli nad mnohým nápisem na hrobech: „Poslední svého rodu!“ Kolika starostmi se trudili předkové těch mrtvých, aby po sobě zanechali nástupce, ale koneckonců někdo musel být poslední! A tu se opět zamysli nad zánikem celého rodu! (31)

Ve vybavení rozumného tvora nevidím vlastnost, která by odporovala spravedlnosti, nýbrž vlastnost odporující rozkoši: vidím zdrženlivost. (39) (pozn. red.: JP 12 rules for life - "Pursue what is meaninfgul, not what is expedient.")

Této době se hleď věnovat! Lidé, kteří se více pachtí po posmrtné slávě, neuváží, že příští pokolení budou zase taková, jako je dnešní, na které si stěžují: také smrtelná. A co je ti vůbec po tom, budou-li potomci tak nebo onak hlaholit a tak nebo onak o tobě soudit? (44)

Měj na paměti, že vůdčí rozum, kdykoli se do sebe sama schoulí a spokojuje se s tím, že nečiní nic, co nechce, stává se nepřemožitelným, i kdyby se stavěl na odpor bez rozumného důvodu. Což teprve soudí-li o něčem z důvodů rozumně uvážených! A proto duše, prostá všech náruživostí, je pevný hrad, neboť člověk nemá trvalejší záštitu, k níž by se utíkal, aby byl nezdolný. Kdo to neví, je nevědomý; kdo to ví, ale neutíká se k ní, je nešťasten. (48)

„Okurka je hořká.“ Zahoď ji! „V cestě je trní.“ Vyhni se mu! Což to nestačí? Není přece třeba, abys k tomu dodával: „Proč jsou také tyhle věci na světě?“ Neboť opravdový znalec přírody by se ti musel vysmát, jako by se ti vysmál i tesař nebo švec, kdyby ses ošklíbal proto, že v jejich dílně vidíš odřezky zpracovaného dřeva nebo okrojky kůže. A přece tito řemeslníci mají alespoň místo, kam takové věci odhodit; naproti tomu vesmírná příroda nemá nic mimo sebe. Ale právě v tom záleží její podivuhodné umění, že omezena sama na sebe přeměňuje všechno, co v ní zdánlivě hyne, odumírá a není k potřebě, ve svou vlastní podstatu a že právě z toho znova vytváří jiné věci nové, aby neměla zapotřebí ani látky odjinud, ani místa, kam by své odpadky odhazovala. Spokojuje se tedy svým vlastním prostorem, svou vlastní hmotou a vlastním uměním. (50)

Nebuď ani ve svých činech povrchní, ani v hovorech neuvážlivý, ani ve svých představách netěkej, ani své duši nedovoluj, aby se dala úplně strhnout nebo aby vzkypěla, ani se v životě nepřipravuj o volnou chvíli! Zabíjejí tě, sápou na kusy a s kletbami tě vyhánějí: čím je toto všechno, zůstává-li přitom tvá duše čistá, rozumná, rozvážná a spravedlivá? Zrovna jako kdyby někdo přistoupil k líbezné křišťálové studánce a spílal jí: ta však nepřestává vydávat pitnou vodu, a i kdybys do ní naházel bláta a třebas i hnoje, co nevidět to rozpustí, odplaví a ani trochu se nezkalí. Jak si tedy opatříš takový pramen živé vody? Jestliže si v každé době zachováš svobodu myšlení a zároveň shovívavost, prostotu a skromnost. (51)

Kdo neví, co je vesmír, ten neví, kde je. A kdo neví, k čemu je tady, pak neví, ani co je vesmír, ani kdo je sám. A kdo některou z těchto věcí nedomyslel, nemůže ani říci, k čemu je sám přírodou určen. Jakýpak se ti tedy jeví člověk, který se vyhýbá haně nebo se pachtí za chválou lidí, kteří ani nevědí, kde jsou, ani kdo jsou? (52) (pozn. red.: tohle je reference na Knihu třetí - 4. část)

Kniha devátá

Kdo se dopouští křivdy, hřeší; neboť rozumné bytosti byly vesmírnou přírodou stvořeny kvůli sobě navzájem, aby si vespolek náležitě prospívaly, a nikoliv aby si škodily: ten, kdo její vůli přestupuje, zřejmě hřeší proti nejctihodnějšímu božstvu. – Také ten, kdo lže, hřeší proti témuž božstvu; neboť vesmírná příroda je příroda skutečného jsoucna, jsoucno pak je v úzkém vztahu ke všemu, co tu doopravdy je. Však se také říkává vesmírné přírodě »pravda«, a ona vskutku je první příčinou všeho pravdivého. Kdo tedy úmyslně lže, hřeší v tom smyslu, že se dopouští bezpráví klamáním; ale hřeší i ten, kdo lže neúmyslně, a to v tom smyslu, že se ocitá v neshodě s vesmírnou přírodou a že svým rozporem s přirozeností vesmíru porušuje jeho řád. Je totiž v rozporu se sebou samým, kdo se dává strhnout k odporování pravdě; neboť již před narozením se mu dostalo od přírody schopností, kterých nevyužil, a teď už není s to rozeznávat lež od pravdy. A vskutku hřeší také ten, kdo se shání po rozkoších, jako by byly opravdové dobro, a kdo se vyhýbá strastem, jako by byly zlo; neboť takový člověk určitě bude na vesmírnou přírodu často reptat, že špatným a dobrým neuděluje podle zásluhy, poněvadž špatní často žijí v rozkoších a zjednávají si k tomu prostředky, kdežto dobří upadají ve strast a v okolnosti, které je způsobují. A mimoto ten, kdo se bojí strastí, jistě se bude bát lecčeho, co se mu ve světě přihodí, a už to je bezbožné; a kdo se shání po rozkoších, ten se jistě nezdrží bezpráví, a to je zřejmá bezbožnost. Ti, kdo chtějí následovat přírodu, a jsou s ní jednomyslní, musí se rovněž chovat lhostejně k těmto věcem, s nimiž vesmírná příroda zachází lhostejně; neboť jinak by byla to obojí nestvořila, kdyby se k obojímu nechovala lhostejně. Kdo se tedy rovněž nechová sám lhostejně k slasti i strasti, k smrti i životu, k slávě i neslávě, s nimiž vesmírná příroda zachází bez rozdílu stejně, zřejmě hřeší. Tvrzení, že vesmírná příroda s těmito věcmi zachází »bez rozdílu stejně«, lze vyjádřit i jinak: toto všechno bývá takto stejně údělem lidí v posloupnosti dění nynějšího i pozdějšího podle jakéhosi prazáměru prozřetelnosti, podle něhož se ve svůj čas kdysi odhodlala právě k tomuto uspořádání světa, když sloučila určité zárodečné prvky budoucích věcí a přesně vymezila tvořivé síly bytostí i jejich přeměn a posloupnosti. (pozn. red.: Old Taoist Farmer story - "Maybe". Taky prapůvod + Jin Jang) (1)

Vnikej v rozumy lidí a uvidíš, jakých soudců se to bojíš a jací to jsou soudcové i vzhledem k sobě samým! (18)

Ukončení činnosti, zastavení pudů a představ a tedy jakési jejich odumření není zlo. A nyní sleduj různá období svého věku, jako dětství, jinošství, léta mužná a stařecká: také každé jejich vystřídání byla svým způsobem »smrt«. A bylo to něco hrozného? A dále sleduj svůj život probíhající pod vedením dědovým, později matčiným a konečně otcovým; a objevíš-li tu mnohé jiné zániky a přeměny i konce, ptej se v duchu: „Bylo to něco hrozného?“ Právě tak tedy nebude nic hrozného ani ukončení, zastavení a přeměna celého tvého života. (21)